Ztracený rytíř

Přibližoval k ústům druhý doušek vody z malého cestovního měchu, když za sebou uslyšel štěkot psů. Takže našli své mrtvé druhy a lov započal. Zatím ne příliš blízko, ale ani ne tak daleko, aby mohl otálet. Vstal a pokračoval skrze mělký říční proud. Ten ale brzy začal příliš sílit a zpomalovat ho. Rychlost byla teď důležitější než zmatení stopy. Jak jen mohli být tak arogantní? A on! Udělal stejné chyby jako jeho přítel Harald a promarnil tak druhou šanci na boj, kterou mu Bohové dali! Po pádu jejich řádu opustil úkol, který mu dal a pokusil se bojovat proti Dominiu s hrstkou věrných. Jeho arogance evidentně potřebovala ještě jednu lekci. Nyní byli všichni mrtví a on znovu na útěku před odvěkými nepřáteli jeho národa.

Přidal na rychlosti a rychle přebrodil mělkou řeku na druhou stranu. Celý kraj ještě dobře znal – strávil tu v širším okolí chámu až na výjimky velkou část svého dospělého života. A nyní, když vše, co znal, zaniklo, se zdráhal opustit známá místa. Také stále doufal, že by se mohl vrátit ke svému úkolu a znovu získat stopu v okolí rozbořeného chrámu, ale ani rok od pádu řádu se mu to nedařilo. A teď, když byli všichni jeho spolubojovníci znovu pobiti, byl čas jít dál. Nehodlal se ale vzdát! Ještě ne, dlužil to Haraldovi. Ale kam měl jít a co dělat?

Nehodlal opakovat stejné chyby, které stály život jeho následovníky. Ale jakou měl šanci sám? Zvlášť, pokud by dál v boji používal svůj runový meč a bojovou magii padlého řádu, takové věci nezůstaly dlouho utajeny. Co měl tedy dělat? Stát se osamělým potulným rytířem, odložit bílou tuniku pod zbrojí i runový meč a medailon se znakem svého řádu? Ne, ještě ne. Ještě musel bojovat – prohráli sice několik bitev, ale vše přece nemohlo být ztraceno! Když se konečně znovu zastavil na malé mýtině, slunce se již na nebi sklánělo za les. Zvuky pronásledování už delší dobu neslyšel, ale přesto nebyly jeho vyhlídky moc dobré. Kromě oblečení, kroužkové zbroje a runového meče neměl nic, co by mu ulehčilo přežití v divočině.

A navíc musel brzy opustit známý kraj, to mu bylo jasné.

O několik vysilujících dní později byl opět ve stejné situaci. Nevěděl, zda šlo o tytéž lovce a ani na tom příliš nezáleželo. V okupovaném Altamu se takto volně mohli už pohybovat jen služebníci Temných pánů. Nevěděl ani, kde přesně teď byl. Celou dobu se na útěku držel mimo značené cesty a vesnice – toulal se lesy a rychle překonával jakékoli otevřené prostranství. Pole a louky i menší stezky a cestičky, všechno mohlo být nyní nebezpečné. Toulal se k jihozápadu bez konkrétního cíle, stále víc do srdce starého království. Sice ho něco uvnitř táhlo k severovýchodu a k pobřeží – ale co by tam mohl syn jeho přítele, kterého přísahal chránit, dělat? Ten kraj byl prvním, který padl při darlanské invazi – tam se nikdo jistě skrývat nemohl. Z tamních loajálních rodů a šlechty nezůstal podle všech zpráv nikdo naživu.