Mysteriozní thriller
Vina a trest
Unavenýma očima pozorovala stromy míhající se za oknem pokrytým dešťovými kapkami. Za běžných okolností by se vyspala v letadle, ale dnes celou cestu z londýnského Heathrow až na letiště v Inverness nemohla kvůli myšlenkám na nedávné události zamhouřit oka. Okolí rychle jedoucího vlaku halila nízká mlha s obvyklým lehkým podzimním deštěm. Projeli stanicí v Culrain a jak věděla, čeká je ještě blízký Invershin, než vlak překoná poslední míle a dorazí do jejího cíle, Lairgu.
Minutu po minutě se čím dál více blížila ke svému dávnému domovu. Už to bylo opravdu dlouho, co se naposledy procházela po lesích okolo panství MacDonnach nebo po ulicích blízkého města. Ale věděla, že po stísněném Londýnu to bude vítaná změna. Alespoň na rok si od všeho odpočine a ponoří se do staré krajiny Skotské vysočiny, téměř nezměněné hlavně v okolí jejich přes tři sta let starého sídla. Jen kdyby se vracela za jiných okolností.
Svého strýce Iana viděla naposledy před pěti lety, když odjížděla do Londýna. A nyní ho uvidí znovu, na jeho vlastním pohřbu. Nejdříve táta a teď strýček Ian, začínám ten dům nenávidět. I když za to nemůže, vzal mi jediné dva muže, které jsem v životě skutečně milovala, pomyslela si a zatímco si rukávem svetru otírala oči, znovu vyhlédla ven z okna.
Jako malá ten kraj milovala. Divoké okolí jejich rodinného panství se všemi jeho lesy, v létě nádherně slunnými, zatímco po téměř celý zbytek roku topící se v mlze či skrápěné vytrvalým deštěm. Ale i když jimi procházela v dešti či za husté mlhy, stále je milovala, hlavně když s ní byli otec či strýc, případně oba dva. Původně se také chtěla odstěhovat jen do Inverness nebo Edinburghu a často se vracet, to ale vzalo za své se smrtí a pohřbem Donalda MacDonnacha. Jeho jediná dcera pak odjela do Londýna a nechala strýce po bratrově smrti v tom starém domě samotného pouze s několika členy služebnictva. A nyní se vracela jako poslední z rodiny, poslední přímý potomek a dědička celého panství. Ne že by bylo o co stát, kdykoli by vyměnila celé dědictví za strýce či otce. Ale nemělo cenu lpět na minulosti, zvláště když v dálce skrze stále sílící déšť viděla první světla Lairgu.
Rychle naházela noviny a knihy, které si původně chtěla po cestě prohlédnout a které nakonec ležely celou cestu na sedadle naproti ní, do malého kufru a vyšla do uličky. Věděla, že městečko či spíše jen větší vesnice nebylo velké a nádraží blízko, nebyl tedy čas otálet. Vystoupila na téměř prázdné nástupiště, spolu s těmi několika obyvateli Lairgu, vracejícími se z větších měst v okolí ze zaměstnání. Turistická sezóna už skončila a do města beztak cestovali golfoví nebo rybářští nadšenci a jen málo z nich k tomu využívalo vlak. Ten sloužil většinou místním, nostalgicky se vracejícím do domovského přístavu na noc či víkend.