Mysteriozní thriller
Město snů
Slyšela bouchnutí vchodových dveří až do svého pokoje, což takhle pozdě mohlo znamenat jediné -- tatínek se konečně vrátil domů. Věděla, proč tak odkládal příchod z práce, sama by tu nejraději nebyla, když měla maminka jednu ze svých špatných nálad. V nejlepším případě se jen zavřela do vlastního pokoje, aby byla sama se svými myšlenkami a je dva úplně ignorovala. Dnes však měla jeden z nejhorších dnů, jaké u ní kdy viděla. Neustále na ni od příchodu ze školy, který co nejdéle protahovala, křičela a obviňovala ji ze všeho, co se od jejího narození stalo. Za to, že ji tatínek už nemá rád a každý den po cestě domů ze štábu chodí pít, že musela kvůli ní skončit s taneční kariérou v divadle, že nemá celý den co dělat, že jí ona není schopná s ničím pomoci a ona si tak nemůže ani najít práci, když musí připravovat jídlo do školy a odpoledne s ní být doma. Několikrát se pokusila namítnout, že ve škole tolik jíst nemusí a že se může odpoledne procházet venku sama nebo s kamarádkami ze školy. Tím ale často jen vyvolala další vlnu výčitek.
„Chceš, aby si ve škole mysleli, jaká jsem špatná matka? To by se ti hodilo, mohl by tě někdo další litovat!"
Většinou za ní pak maminka přišla brzy ráno nebo dokonce uprostřed noci a v slzách se jí za všechno omlouvala a ujišťovala ji, že ji má moc ráda, že to tak nemyslela a už na ni nikdy zlá nebude. Sliby se jí však nikdy nepodařilo splnit a špatné nálady byly dokonce čím dál častější. Slyšela další bouchnutí dveří a věděla, že ta dnešní jí ještě neopustila.
„Zase si přitáhneš uprostřed noci a navíc z tebe táhne chlast? To nám musíš pořád dělat ostudu a ještě nás nenechat spát?" slyšela z chodby maminčin vysoký hlas. Přitáhla si jednou rukou oblíbeného plyšového pejska a přes uši si přehodila polštář. Musela zkusit usnout, ráno už bude maminka zase v pořádku a nebude tatínka dráždit.
„Já že mám být potichu? Já se tu neplížím v noci jako budižkničemu a povaleč!"
Slyšela hlasité plesknutí a následný náraz, který po takové větě očekávala. Tatínek bojoval ve válce a podobné urážky ho vždy rychle rozčílily. Slyšela ještě tiché kroky vedoucí do koupelny a už ani nevnímala, co na něj maminka ještě křičí. Jí samotné se po tvářích začaly koulet slzy a přitiskla se k pejskovi ještě silněji. Musela z toho teď uniknout do snů, věděla, že až se probudí, vše bude zase dobré a tohle jí bude připadat jako zlý sen.
Když otevřela oči, nevěděla, zda se jí to celé skutečně jen nezdálo. Bez přemýšlení si přitáhla peřinu blíž k obličeji. Připadalo jí, že se v celém pokoji zvláštně ochladilo. Ale asi byla ještě rozespalá, všude kolem byla přeci jen tma. Dokonce se jí zdálo, jako by se její pokoj topil v sotva viditelné mlze.